Kapitola 1
Kapitola 1. Podivný nález
Atmosféra dnešního letního večera nebyla ničím zvláštní. Sluneční paprsky dopadaly již jen do části bytu, ve kterém jsem bydlel s matkou. Některé kouty však již byly zahaleny v ponurém šeru, avšak nebylo ještě potřeba svítit pomocí lustru. Byt byl vybaven docela luxusně. Šedesátipalcový televizor byl pověšen na zdi a naproti němu u druhé zdi byl umístěn velice pohodlný gauč z pravé kůže. Po večeři u stolu z kafrového dřeva, která dnes byla obzvláště chutná, následovalo jako obvykle sledování večerního zpravodajství na televizi. Jelikož jsem po spořádání velké porce měl potřebu trávit, docela jsem klimbal. Z toho mě však vytrhla znělka, která ohlašovala začátek zpravodajské relace. Ztišil jsem se a připravil se na přísun zajímavých informací.
Dobrý podvečer vážení diváci. Je tu Televizní zpravodajství s Bořkem Váňou a Taťánou Malou. Hlavní zprávou dne je, že přípravy na zítřejší významný den jsou již téměř hotovy.
Aaaa, zase ten zatracený svátek. Nechápu, co na něm lidé mají. Vždyť se to stalo už před dvaceti lety. : pronesl jsem nahlas.
Jak něco takového můžeš říct? Vždyť si tu nebyl, když se tu odehrávala ty největší zvěrstva. Byl jsi se mnou a se tvým otcem na dovolené v Thajsku. Budiž mu země lehká.
No to možná ano, ale stejnak to byla prkotina, která proběhla před dvěma dekádami.
Nebuď zas tak otrávený. Ani nevím, jestli by se mohla tvá nemohoucí matka zeptat tebe jako syna, jestli by jí nemohl pomoci s takovou maličkostí jako je pověšení vlajky do držáku na domu.
V tomhle jsem nemohl mamince odmítnout pomoc, protože ve svých 60 letech, kdy už jí její kdysi nádherné hnědozrzavé vlasy pomalu bělaly a šedivěli a kdy její schopnosti pohybovat se nebyly jako zamlada, už si nemohla dovolit nějak extrémně se zatěžovat. Od lékařů měla doporučeno chodit o holi a jak sama říkala, hodně jí to pomáhalo.
Jistě maminko, dojdu pro tu vlajku. Kdepak je? : řekl jsem příliš upřímným a příliš ochotným hlasem.
Dole ve sklepě, uložená někde v regálech.: dostal jsem odpověď a nevěděl jsem, jestli si mamča všimla mé trochu falešné ochoty. Vyšel jsem tedy z bytu, abych tuhle povinnost měl co nejdříve za sebou. Jelikož jsme bydleli v sedmém patře činžáku, byl z chodby docela pěkný výhled, protože jedna ze stěn chodby a schodiště byla po celé výšce prosklená. To mi poskytovalo úplně nádherný výhled. Proto jsem se rozhodl radši sejít do sklepa pěšky po schodech než jet výtahem, abych si užil krás zapadajícího slunce nad obzorem. To se totiž jen tak nevidí. Cestou po schodišti dolů se mi honila hlavou spousta myšlenek. Například mě zajímalo, jaký inteligent mohl v roce 2010 navrhnout takovýto činžák, když paneláky byly v módě především před revolucí. Aspoň že dodal šmrnc high tech tou skleněou plochou na obou bocích. Když jsme předtím bydleli ve vilce, líbilo se mi tam více.
Jakmile jsem došel po schodech ke dveřím do sklepení, všimnul jsem si, že je již dlouho nikdo nepoužíval. Pomalu jsem zabral za těžké dveře a otevřel jsem bránu do temnoty. Prach se vyvalil na světlo a chvilku jsem nemohl dýchat. Vtáhl jsem ruku dovnitř a chvilku jsem tam štrachal, abych našel spínač světla. Ani nevíte, jaké pocity se mnou cloumaly, když jsem měl ruku v temnotě a nevěděl, na co šáhnu v nejbližším okamžiku. Naštěstí netrvalo dlouho a spínač jsem našel a zapnul jsem světla.
Chvilku jsem byl v šoku, protože mě překvapila velikost sklepení. Na délku mělo dobrých dvacet metrů, na výšku nezvyklé tři metry a šířku jsem zpočátku nemohl odhadnout, protože mi v tom bránily regály plné věcí. Celkově to nepřipomínalo sklepení ale skladiště. Skladiště co dlouhou dobu nikdo nepoužíval. Pomalu jsem v kročil dovnitř a začal jsem hledat naši vlajku. Jak jsem postupoval dále ode dveří, všímal jsem si různorodosti věcí, které byly na policích naskládány. Sice se jednalo většinou o velké železné krabice, ale místy mohl člověk spatřit různé údržbářské náčiní, plynové masky, obrazy, knihy, šanony, věci po předchozích obyvatelích. Trvalo mi pěkných pár minut, než jsem po prohlídce skoro celého sklepa narazil v horní polici na českou vlajku zabalenou v nějaké látce. Horní police byla ve výšce nějakých dvou metrů, takže z úkolu, který jsem dostal od mamky, se začalo stávat pořádné dobrodružství. Bohužel byla vlajka umístěna na nějaké krabici, takže dostat se k ní bylo ještě o to horší.
Zkusil jsem tu nejjednodušší taktiku. Výskokem jsem se snažil přiblížit ke svému cíli. První pokus se však nepovedl. Ani se nedivím, protože moje tělo pětatřicátníka nebylo zrovna v nejlepší kondici. Výšku jsem na to sice měl, ale zátěž, kterou jsem měl kolem pasu, mě neumožňovala využít svoji výšku naplno. Druhý výskok se již zdařil a vlajka i s látkou spadla na zem a já s ní. Trochu jsem se zmátořil a rozbalil jsem obal. Všiml jsem si, že vlajka je trošku tmavší na jednom okraji, což mohlo znamenat, že ji třeba nikdo nečistil a nestaral se o ní. Řekl jsem si, že s ohledem na její uskladnění to byla pravděpodobná možnost.
Najednou mojí pozornost však zaujal kus papíru, který nyní ležel na plátně, ve kterém byla vlajka před chvílí ukryta. Byl to sice jen kousek papíru, ale byl malinko ohořelý a trochu špinavý. Jen tak mě napadlo podívat se nahoru, kde byla ta vlajka. Tam jsem to uviděl. Desky, plné podobného papíru, jaký jsem před chvilkou našel. Nevím vůbec proč, ale zaujaly mojí pozornost natolik, že jsem přehlédl riziko opětovného sebezmrzačení jako při získávání vlajky a snažil jsem se je dostat dolů. Po několika pokusích a o dvě modřiny později se mi je podařilo shodit dolů. Naštěstí to jejich vazba přežila a zbytek vypadal taky, že by nebyl dotčen pádem ze dvou metrů.
Měl jsem strašnou chuť se do nich podívat. Sice vypadaly docela normálně, ale v duchu mě přitahovali nějakou neznámou silou. Skoro jako by chtěly, abych si je přečetl
Díky
(Luke, 27. 12. 2009 19:13)